„Čekal jsem to klidnější, že obvolám, zapíšu a čau...“
 

V sedm ráno mě budí telefon, volá vnučka pána z Litomyšle, že teď zemřel. Domlouváme se, že přijedu do půl hodiny a že na mě počkají. Oblékám se, beru si věci - zdravotní brašnu, dávkovač, klíče od auta a pití. 

Přicházím do rodiny, kde je plno lidí. Dcera, syn a vnučka, si už stačili připít na zemřelého a střídavě kouří na balkóně. Manželka zemřelého sedí zhroucená v křesle a usedavě pláče. V malém bytě jsme namačkaní jako sardinky v krabičce, všichni jsou nervózní, a tak se je snažím zaměstnat. Dcera jde pro ručníky, vnučka pro lavor s vodou, syna potichu žádám, ať je s maminkou a drží ji za ruku. Volám lékaře k ohledání na 155, ty jsou na místě hned, ohledají zemřelého a po ohledání je ještě prosím i o vyšetření manželky. Ta celou dobu pláče a je schopná se jen napít. Bojím se, že se zhroutí. Paní ale medikaci na uklidnění odmítá a dokola opakuje věty: ,,Proč to tak bolí?” a “Byli jsme spolu čtyřiapadesát let”. Syn s ní stále sedí a drží ji za ruku. Je to asi to nejvíc co nyní můžeme udělat. Já s vnučkou umýváme a oblékáme zemřelého. Je šikovná a ve dvou to jde vždy lépe. Lékař záchranné služby přináší list o prohlídce zemřelého, vyjadřují soustrast celé rodině a odjíždějí.

Na mě teď je probrat s rodinou co dělat dál, jaké jsou praktické kroky, co mohou udělat teď, co zítra, jak zařídit pohřeb a vše okolo. Zemřelého by chtěli odvézt až po návštěvě našeho Milana, kaplana v hospici. Tak mu volám, zrovna zpovídá, ale souhlasí. Je prostě skvělej. Je akorát devět a mě čeká ještě jedenáct pacientů, které musím obvolat.

Rozloučím se s rodinou, sedám do auta a jedu si na benzínku pro ranní kafe, cigarety a něco k jídlu. Kupuju si Davidovky, Americano L a Kitkat. Zapaluju si a na uchu už mám telefon a volám první rodině. Stihnu zavolat třem rodinám, dopíjím kafe a típám cigáro. Vyrážím na kontrolní návštěvu.

Vyrážím na kontrolní návštěvu. Včera jsme přijali paní se srdečním selháváním, o kterou se stará dcera, která by klidně mohla být mojí mamkou. Při příjmu rodinu zavalíme informacemi, a proto jedeme za pacientem i druhý den, abychom probrali to, co se nestihlo. Nemocná je velmi unavená, slabá a vyčerpaná a dcera vypadá podobně. Stará se ještě o svého tatínka, který je také velmi nemocný. Sama mi říká, že kdybychom je včera nepřijali, už by to vzdala. Ptám se, zda je někdo, o koho by se mohla opřít nebo kdo by jí mohl vystřídat.

Při odchodu se dcera ptá, jak to vidím. Nevím, na co se mě přesně ptá. Ptá se mě na čas nebo na to, jak to vypadá v závěru života? Za touto otázkou se může skrývat obava, strach nebo přání, ať už to skončí. Nakonec se spolu bavíme asi dvacet minut. Odcházím z rodiny a venku si zapaluju cigaretu.

Ještě mi zbývá zavolat sedmi pacientům. Ptám se, jak se jim daří, zda mají bolesti, jak se jim dýchá, co je trápí, co dělají přes den, jak to mají s jídlem a pitím a zda byli na velké? Potřebují něco? Volá mi Tereza, ani netuší, v kolik jsem zmizel z postele, jak se mám. Těší mě, že na mě myslí.

Ve dvanáct hodin mám hotovo a volám Magdě, lékařce, co je nového.

Jedu za rodiči Terezy, protože Štědrý den trávíme u nich. Když tam přijedu, Tereza mi stihne hned mezi dveřmi říct “smraďochu”. Tak si jdu umýt vousy mýdlem. Objal jsem tchýni a dal si její geniální zelňačku k obědu. Udělám si kafe a jdu zapsat do dokumentace návštěvy u pacientů. V pauze si otevírám test na prasknutí aorty. Jsou tři odpoledne a jsem doma sám.

Tereza s rodiči už asi před hodinou vyrazili na hřbitov a máme na chvíli sraz u dědy, protože ve čtyři chci jít na mši. Sice je pro děti, takže kázání mě neskutečně nudí, a tak stojím venku a kouřím. Když zahazuju cigaretu a vcházím nazpět, proplete se mi mezi nohama malé černé kotě a běhá k veselí dětí po předsíni kostela. Že budu na Štědrý den lovit kočku v kostele, jsem fakt nečekal. Na šestou je naplánována štědrovečerní večeře. Osprchuju se a modlím se, ať se vejdu do košile, kterou mi Terez vzala. Akorát jsme dovečeřeli, když v tom mi zvoní telefon.

Na druhém konci je pečující. Jeho manželka na půl hodinu ztratila vědomí, ale teď už s ním opět mluví. Slyším, že je vystrašený, a tak se rozhoduji, že tam pojedu. Volám na Terezu, ať na mě nečekají. Za 25min parkuju před domem pacientky. Ta leží na posteli a na ztrátu vědomí se nepamatuje. Kouknu taky na břicho, které se nezvětšuje. To by byl jeden z příznaků prasknutí aorty a to je u této pacientky velké riziko. Konzultuji to s Magdou a pak zavádím podkožní kanylu pro případ, že by se ztráta vědomí opakovala. Když máte kanylu, můžu vám podat léky, i když jste třeba v bezvědomí. Na rodině je pořád vidět, že je to vystrašilo. Sedí na židlích, jsou vážní, manžel sedí v křesle a na něm odpočívají kočka a pes.

Pes se ve spánku zavrtí, spadne na zem a manžel nemocné to okomentuje:,,To je dobrý, von je tak tlustej, že když spadne, tak ho nic nebolí.” Zareaguju spontánně:,,Jo, to znám taky.” Načež vnuk vyprskne smíchy a pak už se smějí všichni. Je neuvěřitelný, co humor i v tuhle chvíli dovede. Je tu najednou moc dobře, ale já začínám být unavený. Poprvé za měsíc, co nepiju, mám chuť na pivo. Ještě prohodím pár vět s rodinou mezi dveřmi, a loučím se.

Sedám do auta, zastavuju o kousek dál na zastávce. Vylezu z auta kousek dál a kouřím, mám toho plný kecky a koukám na nebe plný nádherných hvězd a jsem vděčný za maličkosti dnešního dne.

V tu chvíli kolem projede auto, prudce zabrzdí a couvá zpátky. V něm sedí Milan, moc hezká náhoda a další hezký dárek! Chvíli koketuju s myšlenkou jet do Borové na půlnoční, kam mě zve a pak mi dojde, že chci jet domů za Terezou. Byli jsme za celý den spolu max. 15min. Je půl jedenácté večer, koukáme na Pelíšky, usínám a do rána mě už nikdo z pacientů nebudí.